Světem zvířat

Při objasňování trestných činů bývají kriminální odborníci stavěni před zdánlivě neřešitelné problémy. Tak je tomu mezi Düsseldorfem, Duisburgem a Dortmundem, v rajónu vrchního kriminálního komisaře Hanse Lissyho. Pachatelé pocházejí z mnoha zemí, z různých společenských vrstev a patří ke všem věkovým skupinám. Velmi zřídka se ale stává, že podezřelé z trestného činu je zvíře. 

Psa Breda, s poměrně vysokými končetinami a vážícího 36 kg, koupil majitel továrny na kovové výrobky. Pes měl hlídat tovární budovy. Byl bojovný, měl několik zkoušek z výkonu a při zkoušce z odvahy získal známku „velmi dobrou“. V noci pobíhal po prostorách továrního objektu, který byl obehnán zdí vysokou 2,25 m s ostnatým drátem nahoře. Lidé se psa báli pro jeho ostrý hlídací projev. Rozuměl si s ním pouze majitel továrny s ženou a jejich dvě dcery. 

Továrníkova žena měla osobní vůz, který obvykle zaparkovala na továrním dvoře. Když s ním chtěla jednoho dne vyjet, brzdy nefungovaly. Obě přední hadice byly poškozené. 

„Co to má znamenat? Jak může vzniknout taková závada? Jedná se o vražedný pokus na manželku továrníka? Jak se ale mohl pachatel dostat k vozidlu?“ Otázka za otázkou. Vyšetřování kriminální policie se rozběhlo na plné obrátky. Při odborném ohledání brzdových hadiček byly zjištěny zvláštní „otisky“. Brzdové hadice jsou z přírodní gumy s textilní vložkou. Mají tažnou pevnost od 280 do 300 kg a pevnost v tlaku od 290 do 350 kg. 

Na významu náhle nabyla výpověď manželky vrátného, která původně zněla naprosto neuvěřitelně. V noci z 9. na 10. června totiž pozorovala, jak se pes snaží dostat pod vůz, když honil potkana. 

Další šetření se již zaměřila výhradně na tohoto „pachatele“. Kriminální odborníci zjistili, že na brzdových hadicích jsou stopy slin psa, a také chlupy na brzdových kabelech byly psí. Pro srovnávací účely zhotovil zubní lékař otisk chrupu psa, kterého před tím uspal. Na základě zjištění bylo prokázáno, že brzdové hadice roztrhal pes.

Celý čin vypadal po rekonstrukci takto: Bred při honbě za potkany vlezl částečně pod auto. Potkan mrštně uhnul a pes se zakousnul – v domnění, že má mezi zuby potkana – do brzdových kabelů. Hadice přitom zčásti rozkousal a částečně roztrhal. 

A tak se podařilo případ, který zpočátku vypadal obtížně, úspěšně rozuzlit. Bredovi neměli nic za zlé, protože brzdové hadice určitě roztrhat nechtěl, nýbrž chtěl chytit potkana. Tento případ nám má ukázat, jaké energie, vytrvalosti a neoblomnosti je schopno zvíře, jakmile ho ovládne lovecká vášeň. 

Je známo, že třeba chrt Fridricha Velikého spával v králově posteli a přísně dodržoval čas společného spánku se svým pánem. Když král nehodlal vstávat současně s ním, pes rozčíleně vrčel, až nakonec skočil do podušek a krále za nohavice stáhl z postele.

Ninon de Lenclos měla buldoka Ratoua a ten zase velmi přísně kontroloval dietu své paní. Seděl za stolem, a když z talíře ucítil vůni koření, výstražně vrčel a při koňaku dokonce prý skřípal zuby.

Napoleon Bonaparte trávil svatební noc s pinčem. Po svatbě s Josefínou Beauharnaisovou se odebrali do její vily, a když Napoleon vešel do ložnice, nalezlv její posteli psa Fortuna. Psí miláček Josefíny nebyl ochoten uvolnit své místo Napoleonovi. Kdykoliv se ženich v noci pohnul, pes se hned probudil a chytl jej za nohu. Když se ráno bratr Napoleona diskrétně zeptal, tak co, jaká byla noc, odvětil: „Jsem celý pokousaný.“

Skoro tři týdny byla zasypaná sněhem jedna žena na severu Finska při – 22°C. I při takovém mrazu zůstala naživu. Jak k tomu došlo?

Manželé se spolu se psem vydali do lesa. Přišla silná sněhová bouře a oni zabloudili. Po několika dnech bloudění spatřil manžel meteorologickou stanici, od které již byly v minulosti podniknuty četné akce na záchranu zabloudilců v tundře. Manželé zvedli telefon a požádali o pomoc. Záchranáři vyrazili pomocí psích spřežení. Byli překvapení, že spřežení zůstalo na jednom mírně vyvýšeném místě stát. Psi byli značně neklidní a pořád měli chuť hrabat. Místo bylo zhruba na polovině až dvou třetinách cesty k meteorologické stanici. Žádné stopy nikde nebyly. Psi měli pořád velkou chuť hrabat. Všichni čtyři členové záchranářského týmu si vzali lopaty a rýče a po více jak třech hodinách byli v úžasu. Našli 55ti letou Valentinu se dvěma psy. Obrovská sněhová vichřice, která proběhla před 19 dny je naprosto zavála sněhem. Ona i dva psi přežili. Po naložení úplně vyčerpaných těl (Valentina a dva psi) se vydali pokračovat k ještě 13 kilometrů vzdálené meteorologické stanici, kde na ně manželé se psem toužebně čekali. Ještě, že potřebovali pomoc, jinak by těžko někdo Valentinu našel.

Na západním pobřeží řeckého poloostrova Peloponésu (nejjižnější část Balkánského poloostrova) zmizel záhadně místnímu rybáři pes. Po čtyřech dnech se opět objevil. Na celém těle měl velký nános bláta, které navíc rychle tvrdlo, takže se pes nemohl takřka vůbec pohybovat. Po delší námaze se rybářům podařilo psa z neobvyklého krunýře osvobodit. Když se situace několikrát opakovala, podařilo se jim objevit místo, které rybářův čtyřnohý společník „objevil“. Pes pronikl do nitra svahu, několik metrů nad mořským příbojem, jen s velkým vypětím se opět dostal ven. Rybáři jej následovali; otvorem v břehu vnikli do neobyčejně rozsáhlých jeskynních prostorů s překrásnou výzdobou. Dominovaly tisíce stalagnitů a stalagtitů(to je krápníků, které narůstají od stropu i od podlahy). Jeskyni dali název Alypotrepa = Liščí ohon. V jeskynních hlubinách se našly nejenom četné lidské pozůstatky, ale i kosti jeskynního medvěda, nosorožců, jelenů, bronzové a hliněné nádoby, zbytky pálené keramiky aj.

Peloponés(řecky Peloponnissos) je po proražení Korintského průplavu de facto ostrovem. Ve středověku se nazýval Morea od slova muria, což jsou moruše. Ostrov Pelopův nabízí rozmanitou krajinu přírodních krás s vysokými, zasněženými horami, s cypřišovými a citrusovými údolími a množstvím nádherných pláží. Pláže jižně od Kalamatyjsou dokonce považované za nejnádhernější v Řecku.

Řecká akademie věd pozvala k prozkoumání mnoha jeskynních oblastí též české speleology. Možná, že na oblast při západním pobřeží Peloponésu též dojde. Čeští speleologové se zasloužili například o objevení nádherné jeskyně Glyfada, ve které je tolik různobarevných krápníků, že něco podobného prý nemá jinde na světě obdoby.

Uvidíme. Možná, že jeskyně objevená rybářovým psem bude zase z jiného hlediska unikátní. 

L egendární pověst o vzniku Říma je tak známá, že o ní snad nikdo nepochybuje. Vypravuje příběh, že zakladatelé Říma, dvojčata Romulus a Remus byli odchováni vlčičí. Je to ale pravděpodobné, a nebo spíše výplod lidské fantazie? 

Některé zachované zvyklosti divoce žijících kmenů však naznačují, že by základ pověsti mohl být pravdivý. U Papuánců, Dajáků a divoce žijících původních obyvatel Austrálie je běžným zvykem něco, co naznačuje, jak asi kdysi došlo ke sblížení psa s člověkem. 

Nepříznivé životní podmínky, nedostatečná výživa a neznalost základních hygienických pravidel způsobují u těchto původních Australanů velikou úmrtnost kojenců. Matky, pokud jim novorozeně zemře, si k prsům přikládají mladičká mláďata jiných savců, nejčastěji mladičká štěňata, která s lidským mlékem sají také přítulnost k lidem – a tak vzniká na mateřském základě nejužší citový vztah mezi ženou-živitelkou a mládětem psovité šelmy. Je zajímavé, že později jsou psi u těchto divoce žijících kmenů raději v blízkosti žen nežli mužů. Významnou roli tu hraje mateřský instinkt a soucit s opuštěnými mláďaty. 

Třeba se mohla kdysi dávno přihodit událost v obráceném, ale obdobném smyslu. Lidská matka z neznámých důvodů odložila kdesi v pontických bažinách svá novorozeňata, dva chlapce. Ve stejné době přišla vlčice o svá mláďata, která zahynula buď nemocí, nebo byla zabita jinou silnější šelmou. Vlčice novorozeňata našla a aby ulevila tísni, kterou jí neustále připomínal působící tlak nespotřebovaného mateřského mléka, novorozeňat se ujala, odkojila je a stala se jim i určitou vychovatelkou. Chlapce tak uchovala při životě. Vyrostli z nich statní a odvážní mladíci, kteří vstoupili do lidských dějin jako bájní zakladatelé starého Říma. 

Zdánlivě nepravděpodobná báje či pověst může mít pravdivé jádro, které pozdější vypravěči trochu poněkud přikrášlili a zromantizovali.

Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“. Tento výrok se rozšířil snad téměř po celém světě. Je znám nejen mezi kynology. Všeobecně se má zato, že jeho duchovním původcem je Bedřich Veliký. Avšak je tomu tak? A nebo je Bedřich Veliký jen jeho věhlasným interpretem?

Bedřich Veliký přicházel do styku s velkým množstvím diplomatů, politiků a významných osobností všeho druhu a často musel překonávat intriky, které jej zneklidňovaly a připravovaly ho o duševní klid. Nedobré zkušenosti s lidmi ho tak často přiměly k opakování výroku, že čím více poznává lidi, tím více miluje psy. Jeho přičiněním se tato slova dostala do všech dílů světa, kde byla často citována jako jeho výrok.

Výrok je však starší. Otcem této úvahy je však dávno někdo jiný. Kdo jej vyslovil skutečně jako první, není známo. Údajně to byl francouzský herec Laffayette. Jinde se uvádí, že tato slova pocházejí od Campforta, nebo od Byrona čí Beaumarchaise. Mohl to však být také spisovatel Montaigne, žíjící v letech 1533 až 1592. Výrok se uvádí také v souvislosti s filosofií Arthura Schopenhauera, který zaujímal k lidem pesimistické stanovisko a vyslovil názor, že pes je ušlechtilejší nežli mnohý člověk. 

Bezděčných uchazečů o autorství zmíněného výroku je tedy vskutku mnoho. Je taky možné, že leckterý z nich jej v té či oné formě vyslovil sám zcela nezávisle na jiných na základě svého vlastního poznání. Ale ať byl původcem těchto slov kdokoliv, Bedřich Veliký jej uvedl ve všeobecnou známost.

Která plemena byla známá již v době římské a řecké, se můžeme dovědět jednak z původní literatury (hlavně z knih o lovu), ale ještě názorněji z výtvarných děl řeckých a římských umělců. Známé obrazy z těch dob zachycují asi 14 rozličných typů psů. Psi se nejvíce podobají těmto dnešním psům:

1.pyrenejskému vlčáku (podoba psa Great-wolf-dog), 2. ovčáckému psu podoba s francouzským ovčáckým psem de Brie), 3. velkému španělu (Epagneul francais), 4. uherskému ovčáckému psu, 5. boloňskému psíčku okrasnému, 6. malému pudlu, 7. malému španělu dánskému (nyní Springer), 8. střednímu pudlu, 9. německým psům loveckým, 10. buldoku, 11. velkému chrtu (greyhound), 12. perskému chrtu (podoba s řeckým krátkosrstým psem), 13. arabskému chrtu, 14. italskému chrtíku. Kromě psa podobného buldoku byl znám velký pes molosský (mastivus). Několik jich poslal Alexandru Velikému z Indie král Porus. Odtud zřejmě pocházejí velcí psi molosští a řečtí psi epirotští, v nichž Římané nalezli později velikou zálibu, jak je zřejmé z jejich rozšíření po alpských, galských a británských koloniích. Původní barbet byl určitě jedním z praotců bišonků a všech pudlovitých psů. Též dějiny buldoků, národních psů anglických, sahají tedy až do pravěku. Jejich obrazy byly nalezeny na starořímských reliéfech a na antických předmětech.  

V Xenofontově spise „Kynegetikos“ ze starého Řecka se keltští psi označují jako nejlepší lovečtí psi, znamenitě a rychle lovící. Ještě rychlejší byli psi karští a krétští. Úkolem loveckých psů bylo zvěř stavět a chytit. Již tehdy se rozeznávali slídníci, s nimiž se zvěř vyhledávala, a psi štváči, kteří zvěř štvali a lovili. Je zřejmé, že ze slídníka byl později pes vodič a ze štváče barvář. Od Řeků přešlo užívání brakýře ke Gallům a Germánům, zvláště když v samotném Řecku lesy rychle mizely. Římané , jak líčí Plinius,nevodili barváře na řemeni. Od psa chtěli, aby jako vodič vystopoval zvěř a byla-li poraněna – musel jít po její stopě. Nejvíce byl vážen pes vodič, který zvěř vyslídil; s ním musel jít druhý pes, vycvičený na teplou barvu a ke štvaní.

K nejstarším plemenům domácích psů patří psi ovčáčtí. Teorií o jejich původu je několik. Již praobyvatelé střední a východní Evropy chovali na ochra u svých stád polodivoké ovčácké psy. Byly to hlavně statní psi s bílou srstí, se svislými ušními boltci. Mnohdy byli kříženi s vlky.

Do dob, kdy Římané na svých vojenských výpravách přes Švýcarsko až do Německa sahá historie například rotvajlerů. Římané jich používali ke hnaní a střežení dobytka, který táhl za vojskem.  V místě, kde dnes stojí krásné město Rottweil, byla v římských dobách osada, která byla ve třináctém století povýšena na svobodné říšské město. Díky příznivé poloze se z něj vyvinulo významné překladiště obilí a dobytka a stalo se tak střediskem obchodníků a řezníků, kteří sem přicházeli až z Uher a Francie. Doba byla nejistá a rozličných záškodníků bylo víc než dost. Proto byl dobrý a ostražitý pes nepostradatelným pomocníkem. 

Paní Maria Schwarzová z Essenu odkázala ve své poslední vůli 200 tisíc eur jedné charitě pro pomoc dětem v Africe a 150 tisíc eur svým třem papouškům a dvěma pětiletým bladhaundům, či psům svatého Huberta. 

Paní Nehrlingováz nizozemského Nijmegenu ponechala útulku, který se má postarat o jejího dvouletého baseta Adama 125 tisíc eur.

Po úmrtí skotské chovatelky foxteriéra Sherryho vnučka Alžběta zjistila, jak dobře se babička o svého psa postarala. Má až do svého úmrtí zajištěný pobyt v přepychovém útulku. Babička mu odkázala 89 000 liber. Po uhynutí foxteriéra má případný zbytek peněz připadnout stejným dílem spolku pro ochranu zvířat, útulku pro psy a útulku pro zestárlé osly.

Další zajímavá závěť: V Norsku odkázala jedna chovatelka žijící na okraji Osla svým dvěma bílým ovčákům 190 tisíc norských korun. Její závěť stanoví, že feny musí být pečlivě upravovány, avšak nesmí být vystavovány ani kryty. Jestli nechtěla, aby měl ještě někdo jiný radost z jejich štěňat? 

Jakmile zemřela osmdesátiletá paní Ovindziová z Chicaga, byli všichni nesmírně překvapeni, když její úspory ve výši 975 000 dolarů byly odkázány jejímu věrnému psu Petovi.Pet je velmi inteligentní a paní Ovindziová ho měla velmi ráda. Babička, mající mnoho zážitků ve vlastní rodině, ve své závěti uvedla, že pes musí být ubytován u některé bezdětné a dobrosrdečné ženy, a banka, u níž jsou peníze složeny, má bdít nad péčí o jeho pohodlí a zdraví. Ženě, které bude péče o Peta svěřena má být vyplácena velmi „slušná“ penze. Po smrti psa má být zbytek peněz věnován místnímu spolku pro ochranu zvířat, který pak bude mít plné právo s penězi volně disponovat. 

Skupina majitelů teriérů ve Spolkové republice Německo se pravidelně schází ke společenským večerům. Vedení skupiny se snaží zvyšovat znalosti a úroveň členstva různými přednáškami a besedami. Samotný předseda klubu přednesl téma „Chování v klubu není pouze věcí štěstí a náhody“ vskutku originálním způsobem. Sehrál totiž věrně úlohu rozhodčího v kruhu – s tím rozdílem, že neříkal, co rozhodčí obvykle při takové příležitosti říká, ale to, co si při tom myslí. A tak se všichni dozvěděli,

Takovýto způsob školení je jistě daleko náročnější než pouhá přednáška, ale bezpochyby mnohem zábavnější a účinnější.